Mnoho dalších ročníků proběhlo od mého posledního dosti kritického příspěvku o Kunvaldu. Bylo sice o čem vyprávět, avšak má přirozená lenost zvítězila nad ochotou podělit se o své zážitky z těchto setkání. Dnes však udělám výjimku. Bude to tím, že letošní ročník se mi opravdu velmi zalíbil a hodně jsem si ho užil.
Sjela se zde totiž 14.4.2012 směsice účinkujících nejen hrajících naše oblíbené lidovky, ale
zazněly tu i různé další žánry Country počínaje a operními áriemi konče.
Doby, kdy označení "amatérská setkání harmonikářů" plně dostálo svému významu jsou dávno ty
tam. Úroveň hráčů s přibývajícími léty i zkušenostmi stoupá a momenty, kdy sem tam něco
zaskřípe namísto lahodného tónu jsou stále vzácnější.
Někteří hráči tohoto efektu dosahují opakováním svých nejoblíbenějších a nejlépe naučených
písní na různých setkáních stále dokola. Jiní se snaží pokaždé přijít s něčím novým, ba
dokonce i zcela jedinečným, co ještě nikdo před nimi na setkání nehrál, jako to
dělává třeba Miloš Sibera z Těchonína. Těm patří veliký dík, protože jsou opravdovým kořením
akcí tohoto typu a jejich um jim to umožňuje.
Dnes bych chtěl ale vyzdvihnout možná trochu ze sobeckých důvodů ještě jednu kategorii, ke
které sice bohužel asi nepatřím, ale kterou jsem právě zde se vší parádou okusil.
Jsou to lidé, kteří nechodí cestou nejmenšího odporu zahráním stokrát odrhnuté melodie pokud
možno tím nejrutinnějším způsobem. Tito hráči neustále hledají v často neotřelých písních ty
nejjemnější nuance a s pomocí např. dvouřadové heligonky se snaží najít každičký těžce na
tomto nástroji dosažitelný půltón i neobvyklý akord.
Typickým představitelem tohoto proudu je pan Ladislav Juránek z Koclířova.
Vybere si skladbu pokud možno nepříliš triviální, nastuduje si snad nejobtížnější možný
způsob, jak tuto věc na heligonce zahrát nebojíce se ani disharmonických tónů a vyrazí s
touto řekněme variantou skladby na setkání ještě dříve než ji dokonale ovládne. Tohoto
drobného nedostatku si je dobře vědom a to je živná půda pro dostavující se pocit trémy,
která na jevišti způsobí, že se to zahraje mnohem hůře než by tomu bylo doma v klidu a
pokoji. Možná nad tím někteří povytáhnou obočí, jiní se soucitně pousmějí, já v tom ale vidím
notný kus odvahy, když jsem svědkem, jak tito hráči i přes tyto překážky se dokáží přenést a
příště přijdou znovu s novou a stejně nesnadnou odyseou.
Člověk si to musí prožít, aby to pochopil. A to se mi právě přihodilo.
Z nějakého důvodu jsem minulý týden nalezl zalíbení ve skladbě Vltavo od Karla Hašlera, snad
právě protože se dá zahrát různě dobře a dokonce ani různé notové zápisy se v interpretaci
této písně neshodují. Když tedy zahrát Vltavu, tak pořádně, ale ouha. Způsob, který jsem si k
tomu zvolil i nástroj, za tím účelem vybraný společně s krátkým časem nacvičení písně se
spojily proti mě.
Vltava mlčí, nic neříká, jen její voda se kalí. Mě se však kalily snad všechny tóny v písni
obsažené. S hrůzou jsem tuto skutečnost akceptoval již od prvních taktů, načež se okamžitě
dostavila tréma jenž zhoubné dílo dokonala. Najednou mi Vltava přišla jako skála, tvrdá a
kamenná a kdo v světě chtěl by s ní hnout? Už jsem ani nechtěl vědět, co přijde, pomine.
Natož co čeká mě as. Nebyly pochyby, budu-li nahoře, jen jsem se těšil, budu-li dole. Z pódia
samozřejmě.
Můj klarinetový doprovod musel nesmírně trpět skromně v pozadí, byť skladbu dobře ovládal,
nakonec jsem se však přece jen promačkal těmi nesprávnými knoflíky až do konce písně.
Sáhl jsem po své oblíbené heligonce a za zvuků tuctových, bezpečně nadrcených písní se můj
tep stabilizoval. Vystoupení skončilo, ještě jsem přemítal, co příští přinese čas, že jsem
svým výkonem téměř zneuctil připomínku pana Jaroslava Duška z Jablonného nad Orlicí, který
Vltavu celým svým srdcem na setkáních hrávával a jemuž jsem tuto skladbu v dobré víře, že se
mi povede, v úvodu věnoval.
Pan Dušek pamatuje ještě doby, kdy Hašler Vltavu napsal a nyní je bohužel ve vysokém věku
upoután na lůžko bez možnosti dostavit se mezi nás. Náhle se mi z obecenstva zjevila milá
paní, široce rozpíná ramena a přišla mi s dojetím poděkovat, že jsem si na pana Duška
vzpomněl. Prý honem běžela ze sálu zatelefonovat tu zprávu své dceři, která se o pana Duška
stará, takže pravděpodobně nebyla svědkem mého žalostného hudebního projevu. Přesto, nebo
snad právě díky tomu mi udělala velikou radost, která zcela přebila mé smíšené pocity z
nepovedeného vystoupení.
To však není důvod, proč o tom píšu. Tím je můj opravdový obdiv k lidem, kteří si vždy
neochvějně volí tu těžší cestu namísto té předem vydlážděné dlouholetou rutinou a nebojí se
pouštět se na tenký led s ne zcela ovládnutou skladbou. Jsou to bojovníci, díky nimž mají
diváci možnost hmatatelně se přesvědčit, že živá hra na hudební nástroj není taková banalita,
jako postavit se k nejnovějšímu Tyrosu, zastrčil flash paměť s předpřipravenými midi soubory
a předstírat, že dotyčný něco umí.
Na YouTube se můžete podívat na pár videí z tohoto setkání od Jirky Líbala hrajícího na
klávesovku i heligonku.
Červená sukýnka v podání
Pavel Kovář a Zdeněk Šejbl
Jiří Líbal - "Staré topoly" od Karla Hašlera.
Hodnocení.
obecenstvo
gulášek
setkání nesoutěžního typu
pěkné upomínkové předměty pro
účinkující
Pro příliš velkou pohodu jsme nestihli
trošku plánované pokračování na jiné hrací akci v Letohradě.
Přijel jsem nad ránem z Kunvaldu, vyspal jsem se a usedám k počítači, abych zhodnotil v
pořadí již osmý ročník, který se konal dne 14.4.2007. Začínalo se v 16 hodin a kdo přijel na
poslední chvíli, neměl vůbec jednoduché zaparkovat, přestože velikost přilehlého parkoviště
se dá považovat za nadstandardní. Sál byl opravdu plný včetně kompletně obsazené lodžie a to
navzdory tomu, že byl nádherný slunný den, který by se dal jistě využít na mnoho jiných
způsobů, než jen nechat se uzavřít v temném sále. Když už jsme u toho temného, bohužel musím
říci že temno tedy bylo, neboť celé akci dominovalo poněkud nepochopitelné úsporné opatření v
podobě zhasnutých všech světel v sále po celou dobu programu s jedinou výjimkou a to
osvětlení jeviště, no zaplať Pán Bůh.
Vypadalo to asi takhle.
Udělat v tomto prostředí částečně koukatelnou fotku bylo možné jen dokud venku bylo světlo, kterému se nějak podařilo prodrat se v nepatrném množství až dovnitř. Níže je tedy výsledek, kterého bylo dosaženo jen díky nastavení citlivosti na maximum za cenu slití detailů a dodatečnou počítačovou úpravou. V žádném případě se tedy nejedná o snímek zachycující skutečnou realitu narozdíl od snímků výše.
Bohužel se nešetřilo jen na osvětlení. Bývá dobrým zvykem na každém setkání alespoň symbolicky odměnit každého účinkujícího v podobě drobného upomínkového předmětu, které bývají za tímto účelem připraveny. Může se jednat např. o keramiku s harmonikářskou tematikou, sklo, dřevěnný ozdobný talířek, nebo i profesionální firmou na zakázku zhotovený pohár. Zvláště si na opravdu pěkných cenách pro všechny hráče zakládá např. Jirka Hampl, pořadatel srazů na Šumpersku. Zde se nic takového nekonalo, nepočítám-li digitální výtisk fotky každého hráče, který nahrazoval pamětní list. Ten se totiž k dárkovému předmětu přikládá naprosto všude. V Kunvaldě se tedy nic přikládat nemuselo a poněvadž inkoustová tiskárna nebyla tak rychlá, aby formát A4 vytiskla včas, odevzdávaly se tyto upomínky až v samém závěru akce, takže někteří hráči, kteří odjeli dříve, odjeli úplně s prázdnou. Proč o tom hovořím? Protože zde si hráči narozdíl od např. Kostelce nad Orlicí hradí veškeré výdaje kromě večeře sami. Tedy především cestovní výdaje ne právě v dnešní době zanedbatelné. Přiložený suvenýr dodává harmonikovým nadšencům pocit, že jejich obětavosti si pořadatelé váží. Plní tedy zejména při absenci jakéhokoliv honoráře významnou funkci i přesto, že nejde o žádnou hmotnou kompenzaci nákladů, které jsou všichni amatérští hráči nuceni vynaložit, aby setkání mohlo být vůbec uskutečněno. A konec konců při vstupném 50 Kč. na osobu by se snad na nějakou tu maličkost nějaké ty prostředky našly, nebo ne ?
Účinkujících bylo zhruba 27 a tito za podpory zkušeného konferenciéra bavili diváky od 16 až do téměř 22 hodin a to zcela bez přestávky. Je až obdivuhodné, jak dlouho divák dokáže sedět aniž by se protáhl a musím říci, že obecenstvo bylo fantastické i když na něj nebylo vidět. Hned od počátku podpořilo svým zpěvem i ty hráče, jejichž výkon nahlodávala tréma, nehlučeli a sál zůstal plný až do konce představení. To je např. na divadle, nebo v kině normální. Ne však, když představení není rozděleno na přestávky a navíc trvá v kuse bezmála šest hodin. To je skoro jedna pracovní směna. Potom ještě následovala neoficielní část a ta trvala další více než čtyři hodiny a to už je dohromady směna i s nějakým tím přesčasem. Hlavní prim v této části sehrál pochopitelně Jirka Hampl, který si pro své extempore vybral jak je jeho zvykem místnost, ze které návštěvníci vstupují do sálu. To způsobilo odliv jeho obdivovatelů z hlavního sálu a to i za tu cenu, že v předsálí byli nuceni stát. Stálo jim to však za to.
Ozvučení bylo tentokrát velmi dobré. Mirek i se skromným vybavením odvedl solidní práci jak
směrem do sálu, tak i na straně odposlechu pro hráče.
Celkově i přes výše uvedené drobné nedostatky lze celou akci hodnotit jako velmi zdařilou.
Dokonce i samotný závěr na kterém již tradičně hrají všichni harmonikáři dohromady, vyšel pod
taktovkou Ladislava Juránka na výbornou.
Takže příští rok baterky s sebou a hurá do Kunvaldu.
Moderátor opravdu nešetřil vskutku zajímavými převleky a dobře pobavil obecenstvo nejen svým přirozeným šarmem, ale i image bohatou na změny.
Že o budoucnost harmonikářské obce je postaráno, dokazuje účastnice ve věku pouhých osmi let, která si našla své posluchače i mimo své oficiální vystoupení.
Pan Buldra se svými vnučkami vážil cestu až z Prahy a letos se stal nejvzdálenějším účastníkem. Obě dívenky jej doprovázejí svým zpěvem i na mnoha jiných setkáních a bylo na nich vidět, jak si nejen své vystoupení, ale i další pobyt vesele užívají.
Zde si můžete stáhnout opravdu ale jen v náhledové kvalitě pár střihů z natočeného videa. Vše
ve formátu mov.
Jirkovi spadl lístek. 2,4
Mb.
Předsálí. 1,7 Mb.
Černej Jolly do černého
sálu. 0,5 Mb.
Hodnocení.
skvělé obecenstvo
ozvučení
setkání nesoutěžního typu
osvětlení
úsporná opatření
Tak máme za sebou sedmý ročník srazu harmonikářů. Konal se dne 8.4.2006 od 16 hodin. Měl bych jenom chválit, protože hlavním pořadatelem byl Jan Macháček, tedy člen skupiny Vichr Orlických hor stejně jako já. Snad mi odpustí, když budu objektivní, abych neztratil morální právo na tento web občas zase přispět. Začnu tím lepším, tedy obecenstvo bylo výborné. Často se stává při uspořádání míst sezení se stoly, na které se nosí občerstvení, že diváci mají pocit pobytu jako v hospodě a chovají se poněkud hlučně. Ačkoli sál byl téměř plný, všichni pozorně sledovali vystoupení jednotlivých hráčů a nikdo nerušil ostatní. Potleskem uměli velmi dobře povzbudit i ty hráče, kteří na jeviště přicházeli se značnou trémou. Hráčů mohlo být trochu více. Některá opravdová esa se bohužel z různých důvodů omluvila z účasti, takže jejich vystoupení diváci neviděli. Ozvučení si hlavní pořadatel pochvaloval. Zvukař (také kamarád) se snažil to je pravda. Nemohu si však dovolit napsat, že to bylo super. S ohledem na mé hodnocení ozvučení jiných akcí a s přihlédnutím k hrubým chybám, ke kterým bohužel došlo, mi nezbývá než ozvučení ohodnotit, jako podprůměrné. Útěchou budiž, že určitě lepší, než kdybych to zvučil já, o čemž se původně k mému zděšení uvažovalo. Namísto toho jsem v mezičase v postranním prostoru opravoval desku na basketbal, kterou se mi den předtím při přípravě sálu za asistence podobně zručných pomocníků podařilo rozbít.
Nejstarším účastníkem byl pan Jaroslav Dušek z Jablonného nad Orlicí. Ve věku 82 let nám na heligonku zahrál i zazpíval svou oblíbenou píseň "Vltavo", několik dalších, pak si ho diváci vytleskali znovu a neopoměl vystoupení zakončit i krátkým roztomilým proslovem.
Velmi pěkné vystoupení předvedl překvapivě na poměrně slabou heligonku Hohner, model Club, pan Milan Flek ze Svitav. Je živoucím důkazem, že i s malým kašpárkem se dá hrát velké divadlo.
Trio Moravcových z Jamného nad Orlicí asi nemusím představovat. Dědeček 76, syn 45 a vnuk 14 let. Na této trojici je také zajímavé, že každý ročník, každý z nich uvádí jiný věk. Například loni všichni tři uvedli o rok méně než letos. Kromě toho také pěkně hrají a zejména nejmladší z nich jde rychle do popředí.
Pan Stanislav Novotný z Knížova nás jednou svou skladbou přenesl do atmosféry Rudolfína. Je zde video ke stažení s jednou z jeho skladeb. 14,4 Mb.
Později s ním hrála na saxofon nestorka mnoha srazů paní Slávka Janečková z Holic. Ta si ostatně zahrála i s námi. Je to dáma, nemohu tedy říkat jak je stará, ani prozrazovat její věk. Mohu ale uznale podotknout, že hodně pamatuje.
Hodnocení.
obecenstvo
gulášek
setkání nesoutěžního typu
ozvučení
méně hráčů
rychlé zakončení
Již tradiční pátý ročník uspořádal pan Macháček Jan (Tam u nebeských bran) v Kunvaldě u
Žamberka a to dne 17. dubna 2004.
Sjelo se celkem 31 účinkujících harmonikářů a sál byl diváky zcela zaplněn.
Pan Sibera z Těchonína předvedl jako vždy strhující vystoupení, které nenechalo nikoho na
pochybách o tom, že opravdu umí.
Po skončení oficiální části začala volná zábava. Zasvěcené nepřekvapí, že tuto část patřičně
rozproudil až Jirka Hampl.
Když začal zpívat o lásce, objímal se kdekdo.
Békalo se synchronizovaně.
Nezadržitelný příval písní nepřerušila ani skutečnost, že někteří účastníci se z toho stavěli
na hlavu.
